16.05.2005 Počítač: dobrý sluha a/nebo zlý pán?

Počítače a výchova

Tento článek se bude týkat především toho, jaký vliv mají počítače a především software všeho druhu na výchovu jedinců, především dětí (nevyjímaje vývoje již "dospělých" jedinců). V této souvislosti bych rád rozdělil software na ten, který lidé používají k práci (ať už v zaměstnání nebo ve škole) a následně na ten, který umožňuje výuku, relaxaci, zábavu či odpočinek.

Prospěšnost počítačů v pracovním procesu je neoddiskutovatelná a na výchovu jedinců už takový vliv nemá, takže se budu spíše věnovat v tomto ohledu dětem a výuce, které se jim dostává ve školách. Na vlastní zkušenosti toto mohu posoudit (vedu počítačový kroužek pro děti 3. a 4. tříd v ZŠ Hostivice) . Nemusím podotýkat, že dětem tohoto věku (9 – 11 let) říká faktická užitečnost počítačů pramálo, nicméně pozoruji zde určité tendence některých funkcí samovolně využívat – například vyhledávání informací na internetu atd. Co ale vlastně počítače těmto dětem poskytují v rámci vzdělávání / výchovy? Výukové programy různých zaměření i různých žánrů, získání "computing skills" - tomuto aspektu se u nás poněkud urážlivě říká počítačová gramotnost - pro budoucí život v dnešní době absolutně nezbytné (těmto schopnostem se však učit nechtějí – je třeba je motivovat), přístup k internetu poskytuje spoustu informací (věrohodných, nevěrohodných, vhodných pro děti i nevhodných, bohužel), atd. Počítače a jejich vybavení mohou velmi pozitivně ovlivnit vývoj dětí, ale pouze za předpokladu, že je výuka vedena správně a se správnou motivací. Výukové programy mohou především populární formou seznámit děti s látkou všech směrů a žánrů, dokonce mohou děti seznámit i s programováním (například programovací jazyk Baltík), přístup na internet představuje pro děti velké výhody i nevýhody (například dnes již není pro 10tileté dítko pravidelné využívání emailu žádným problémem).

Vzdělávacích programů je mnoho, jsou mezinárodní i české (nejznámějšími českými jsou asi [16]). Ovšem, podíváme-li se na stránky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [13], zjistíme, že tam není jediná zmínka o tom, jaké programy by se měly používat případně v jakém smyslu. Tato doporučení pak musí suplovat nestátní servery [17]. S tímto tak trochu souvisí krach projektu Internet do škol (tzv. INDOŠ) [14] a [15], který zajisté možnosti využívání výukových programů ve školách zpomalil, někde dokonce i znemožnil. Spousta učitelů s počítači umí pouze na minimální úrovni. Všechny výše zmíněné aspekty jsou velkou překážkou pro efektivní využívání výukových programů a počítačů ve školství vůbec – jak dnes probíhá například výuka informatiky na základních školách se můžete dočíst zde [18].

V mnoha případech je schopnost ovládat počítač naprosto nezbytná – například v USA nebo v Austrálii v málo obydlených oblastech je výuka prostřednictvím e-learningu prakticky jedinou možností, jak děti začlenit do školní „docházky“. Toto jasně vede k tomu, že počítače zde obecně snižují negramotnost lidí, kterým by se bez této techniky vzdělání nedostalo. Když už jsme u vzdělání, je internet velice důležitým kanálem v procesu výběru škol, které hodlá dítě absolvovat. Internet tak poskytuje jak oficiální tak i neoficiální informace o školách. Na základě těchto informací pak může být proveden logicky lepší závěr, nežli by tomu bylo bez použití počítače.

Děti se rovněž prostřednictvím internetu mohou mezi sebou dorozumívat, anonymně si vyměňovat názory nebo například snadněji vyhledat odbornou pomoc (například při psychických potížích v nefunkčních rodinách). Zcela jistě to má v dnešní době masmédií své opodstatnění už jen z důvodu snižující se komunikace mezi lidmi. Pakliže se děti učí využívat ke komunikaci všechny dostupné kanály, je evidentně větší pravděpodobnost, že nebudou v životě z vlastní vůle omezeny jen na jeden.
Mezi výukové programy můžeme zařadit i multimédia a multimediální interaktivní programy, i distribuci výukových filmů jednoduše na CD. Ve spojení se zpětným projektorem toto působí na děti velmi silně (opět ověřeno vlastní zkušeností).

Ovšem velikým problémem tohoto pozitivního vlivu na děti je stále nevelká ochota dětí se mu věnovat, proto bohužel převládají v drtivé míře ty špatné aspekty počítačů v dětském (lidském) vývoji – v tomto ohledu shledávám počítač spíše zlým pánem než dobrým sluhou. Proto hodlám následující část eseje věnovat právě špatným vlivům na vývoj jedince.
S rozvojem informačních technologií a s postupnou globalizací dochází k „přeinformovanosti“ lidí – internet je místem, kde se dá nalézt spousta informací, ovšem důvěryhodnost těchto informací bývá pochybná a někdy i nezjistitelná. Vznikají zde na základě tohoto informační šumy, dezinformace a dokonce i fámy. Lidé žijí v přeinformatizované době a není (zdá se) v jejich silách vybírat informace věrohodné, důvěryhodné – zkrátka takové, kterým by mohli věřit. Totéž platí pro děti. Je zde však jeden podstatný rozdíl – pakliže jsou dospělí jedinci schopni alespoň relativně oddělit špatné a dobré informace, děti (a to především malé děti) toho nejsou ani v nejmenší míře schopny – zkráceně řečeno: věří všemu, co jim je jakýmkoli způsobem pomocí internetu interpretováno. Tento aspekt má výrazně negativní vliv na jejich výchovu / vývoj.

Další problém související s internetem je pornografie – nechci zde polemizovat mezi liberálními či konzervativními názory na tuto problematiku – obecně platí, že pornografie (ač zobrazuje věci zcela přirozené, více přirozené než cokoli jiného), je považována za něco, co do výchovy dětí v raném věku nepatří. Nicméně prostředí internetu tuto skutečnost zcela popírá. A co je horší? Různorodost žánrů pornografie (někdy bych se nebál říci přímo extrémnost) může mít v rámci výchovy vážné následky, může trvale narušit sexuální vývoj jedince (tím myslím pouze extrémní techniky). Toto téma by bylo na delší debatu, takže popojedeme na další nevhodný vliv počítače na výchovu.

Dalším problémem počítačů ve spojení s výchovou (či chcete-li s vývojem) dítěte jsou zdravotní problémy s tím spojené. Podle studie [1] provedené v roce 2003 může nadměrné pobývání u počítače vést u dětí ve věku 6 – 11 let k poruchám fyzickým tak i psychickým – poruchy kloubní, poruchy páteře, klenby, nedostatečného pohybu, spánkové deprivace atd. Nemluvě o ničení zraku (nutné podotknout, že při dodržení určitých postupů lze poškození zraku výrazně snížit na minimum). k nedostatku pohybu je nutné zmínit, že vývoj dětí je jako u potomků většiny zvěře na zemi, založen na pohybu, na hrách, na „dovádění“ – je to příprava pro život. Pakliže dítě tráví čas u počítače, logicky mu nezbývá čas na tyto přirozené aktivity a v důsledku toho dochází ke značnému narušení jeho vývoje, což může jedince poznamenat na celý život (jak vzhledem k fyzickým tak i psychickým následkům).
Podstatným faktorem všech těchto nepříznivých vlivů je nedostatek výchovy. Vždyť dítko, které dělá to co má a nenudí se, nemá na počítače čas.
Takováto výchova ovšem není jednoduchá (také to vím z vlastní zkušenosti). v dnešní době kariérních postupů, kdy se většina našeho obyvatelstva (mluvím teď o naší republice) snaží dohnat 40 let totality a všichni se doslova ženou za prací, zbývá na děti poměrně málo času. Tento jev naprosto mění hodnoty v celé společnosti a mohl by být tématem samostatné eseje. Výsledkem toho, že děti nejsou hlídané, je, že provozují činnosti nežádoucí a pro ně v zásadě škodlivé. S tímto úzce souvisí další enormní problém, kterým jsou počítačové hry a jejich četná brutalita.

Je velmi smutné, že počítačové hry, se už od svého vzniku a prvních zástupců tohoto druhu softwaru vydávaly dvěma různými cestami – hry logické byly jednou touto cestou a druhou byly hry násilnické, brutální, převážně válečné (toto tvrzení je založeno na článcích autora na serveru [2]). S boomem počítačových technologií se stalo to, co si většina IT prognostiků a softwarových magnátů přála – počítač se stal standardní výbavou pomalu každé domácnosti a většina lidí (potažmo dětí) k nim má přístup. S tím je spojená i komercionalizace herního průmyslu, podle četných komentářů světového herního serveru [3] je herní trh (průmysl) tím nejvíce objemným v rámci zábavního trhu. Prakticky lze říci, že díky komercionalizaci začaly hry kopírovat ostatní masmédia (především televizní pořady), kde už bylo o dostatek násilí notně postaráno. Hry i nadále šly dvojí cestou – hry strategické, logické a z našeho pohledu dobré a pak hry brutální, krvavé, zabijácké a válečné. Tento druhý „žánr“ prožil doslova boom, když došlo na začátku 90.let 20.století k vydání dvou akčních 3D titulů Doom a Blood. Od té doby jsou těmi nejnevhodnějšími hrami právě 3D akční hry, kde hlavní hrdina = hráč využívá tzv. first-person-view (pohled hráče na monitoru je totožný s pohledem ovládané bytosti).

Podle studie [4] zvyšují hry ukazující násilí agresivní myšlení a chování v poměru 2 000 : 1. Toto hrozivé číslo je bohužel založeno na empirických výzkumech. Velikost tohoto poměru má podle autorů na svědomí hlavně to, že se hráč dostává do přímé interakce s dějem. Pro některé jedince tak může nastávat rozpor mezi realitami, kdy může dojít k takovému extrému, že nedokáží rozlišit realitu virtuální od té skutečné.

Podle [5] se již od roku 1993 provádí v USA (největší producent počítačových her) značení počítačových her podle vhodnosti pro různé věkové skupiny – podle [5], který tuto metodu zpětně zkoumal, došel k jednoznačnému závěru, že musí být systém zpřísněn, protože je nedostatečný. Snahy o zmírnění dopadu nevhodných počítačových her na děti se objevují již od začátku 90. let, ale prozatím nedošlo k výraznějšímu posunu, ke kterému nedojde dokud se o život svých dětí nezačnou rodiče více starat. Jakákoliv omezení ze stran prodejců jsou kvůli počítačovému pirátství zcela lichá, protože dítě, kterému je znemožněn legální přístup k těmto hrám, si je opatří jiným, většinou nelegálním a mnohdy levnějším způsobem. Toto tvrzení je opět založeno na vlastní zkušenosti. Děti se v počítačovém kroužku ptají, proč nemohou hrát brutální hry, když se jim tak líbí. Je zde evidentní, že nechápou (a ani nemohou chápat) důsledky.

Výsledkem je, že přes všechny zákazy i přítomný dozor tyto hry (především flash hry přístupné například na [6] nebo [7]) vesele a se zájmem hrají.
Je pravdou, že takto děti uhlídat není vůbec jednoduché, ale je to možné. Existuje i softwarové vybavení, které tomu může zabránit, nicméně o něm rodiče neví, nebo neví vůbec nic o počítačích – výsledkem je, že kolikrát ani netuší, co má jejich dítko v počítači. Rovněž jsem se setkal s podobným případem – žák 8.třídy ani netušil, že je kopírování CD nosičů trestné, s kamarády (údajně) kopírovali dokonce i pornografické materiály. Nemluvě o kopírování her. Podle [8] byl celosvětový podíl pirátských kopií softwaru v roce 2003 více než 37,5%, Česká republika se v tomto směru dá označit za průměrnou zemi se svou 40% mírou pirátských kopií. Podle stejného zdroje tato míra však řadí ČR mezi 20 „nejslušnějších“ zemí světa. Protipól tomu je Vietnam se svými 92%. V USA je dokonce tato hodnota nejnižší - tedy cca 20%. Je více než jasné, že takto podrobné údaje příliš nesouvisí s naším tématem, ale jsou důležité pro představu možností, které děti v rámci pirátství mají.

Všichni máme v živé paměti tragédii z poloviny roku 2002 v německé metropoli Erfurt [9], kdy “šílený“ student postřílel včetně sebe i 17 dalších lidí. Po této události se rozhořely po celém světě debaty o škodlivosti počítačových her, které postupně přešly k obecnějším rozmluvám o vlivu médií a násilí v nich na děti. Nicméně jako vždy tyto debaty vyšuměly a dnes se čas od času objeví v médiích informace o dalších šílených střelcích. Více o tomto problému si můžete přečíst v [10].

Závěrů nám z toho vyplývá hned několik. Problematika je to více než složitá a značně komplexní, výchova či vývoj jedinců je závislý na tzv. referenčních skupinách a dalších sociálních skupinách. Počítačové hry, výukové programy a internet tvoří takovou zvláštní sociální „skupinu“ informací, takový informační systém, zcela nový a ve svém důsledky velmi vlivný. Pracovat s počítačem je dnes nezbytná schopnost již jen z hlediska pracovního začlenění. Těchto schopností lze dosáhnout vhodným používáním IT a uplatněním vhodné výchovy ze strany rodičů. Všem pozitivům, které počítače přinášejí, stojí jako protipól výše zmíněná negativa, která mohou mít až katastrofální vliv. A není to problém jen počítačů, jedná se o sociální problém a to globální informační společnost (není to jen má domněnka – na kurzu [11] vyučovaném prof. Dohnalem se toto velmi horečně řešilo). Nesmíme zapomenout, že výsledek působení počítačů na výchovu závisí na mnoha faktorech – výchova rodičů, přístup k informacím, kontrola, přístup k nežádoucím hrám, počítačové pirátství a samozřejmě přirozené dispozice, které se během vývoje jedince utvářejí na základě vjemů v konečný stav.

Je až zarážející, jak málo úsilí nebo času se věnuje této problematice. V případě i nadále trvajícího neřešení tohoto evidentního problému to může mít nedozírné následky a dost možná i zhroucení zbývajících hodnot společnosti a z hlediska objemu dostupných informací i informační anarchii plnou dezinformací.

Doufejme, že se tento trend špatného využívání počítačů ve výchově nebude nadále rozvíjet a že bude postupně potlačován i v celosvětovém měřítku. Je to do jisté míry utopie, ale není to nemožné. Bohužel v tomto směru musí dojít k nějaké opravdu výrazné katastrofě, k nějakému milníku, který vše změní.