21.02.2006 Ne vše, co je zadarmo, je k ničemu...

4 hodiny o záchraně života – profesionálně a zadarmo.

V životě lidském nadejde doba, kdy jest jedinec připraven v rámci školní docházky pojmout informace o tzv. první pomoci. Základy první pomoci sděluje rozverným a nepozorným žákům častokrát vyučující, jenž se opravdu nedá označit za zdravotnického odborníka a častokrát se dotyčná osoba nachází již za zenitem svého života. Znalosti žáka jsou obohaceny o legrační líbání při umělém dýchání a jeho život jde dál. Nadejde opět doba zopakování první pomoci – autoškola. Celý scénář se opakuje. Výsledkem je, že známe útržky první pomoci, jsme plni různých omylů a špatných vědomostí, ale málokterý takto „proškolený“ člověk umí první pomoc. Pražská záchranka nabízí jedinečnou možnost toto změnit – za tuto možnost nic nedáte, jen pár hodin času.

Před nějakou dobou jsem na stránkách Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy (www.zzshmp.cz) našel odkaz, který pojednával o školení resuscitace pro laickou veřejnost. Titulek hlásal: „Za 4 hodiny Vás zadarmo naučíme zachránit život. Uvědomil jsem si, že jsem se prakticky nikdy nesetkal s nějakou výukou první pomoci vedenou skutečným odborníkem a to takovým způsobem, abych to uměl. Toto školení pro laickou veřejnost mě proto velmi zaujalo a pomocí emailu jsem se přihlásil. V odpovědi, kterou mi záchranka zaslala, bylo uvedeno, že nejbližší školení se koná za 10 dní. Potvrdil jsem účast a zjistil, že vše se bude konat v Korunní ulici v Praze na Vinohradech (v obrovské budově Policie ČR u stanice MHD Perunova). Začátek školení byl nastaven na 16:30.

Dorazil jsem na místo a čekal. Do místnosti, kde bylo zhruba 10 lidí (stejných laiků, kterým jsem i já), brzy vstoupil mladý muž. Představil se jako záchranář pracující na pražské záchrance. Kdo jiný by mohl zasvěceněji hovořit o první pomoci než člověk, jehož povoláním je první pomoc poskytovat dnes a denně. To mě velmi potěšilo a řekl jsem si, že bych se snad mohl něco naučit od skutečně v tomto směru zkušené osoby.

Vyučující šel ihned na věc a začal vysvětlovat v jakých situacích se můžeme ocitnout a když budeme vědět, jak se zachovat, můžeme zachránit lidský život. Stačila informace, že do 5 minut bez kyslíku začnou postiženému odumírat mozkové buňky a že i v celkem solidně pokrytém hlavním městě je průměrná dojezdová doba sanitky 6-7 minut, a hned mi bylo jasné, o čem je řeč. Aby nám přiblížil situaci, která nastane při zástavě srdce a dechu, pustil autentický záznam z dispečinku, kde dispečerka radila rodičům ročního miminka, jak provádět resuscitaci (mezitím byl na cestě doktor). Tento záznam ve mně zanechal skutečně hluboký a nesmazatelný pocit. Na všech lidech, kteří seděli v místnosti, jsem na první pohled poznal, že cítí totéž – nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že účinek záznamu byl zdrcující.

Vyučující, záchranář jménem Strnad, začal vysvětlovat, že se resuscitace výrazně zjednodušila a že už to není soubor desítek čísel a pravidel. Vysvětloval podrobný postup při nalezení bezvládného těla a to včetně praktických rad zejména z oblasti bezpečnosti vlastní osoby (dotyčný se může z bezvědomí probrat, leknout se a kousnout do čehokoli, co je mu nablízku). Následně předvedl celý oživovací proces na moderní figuríně. Celý proces byl doplněn popisem s maximálním důrazem na jednoduchost a srozumitelnost. Figurína měřila hloubku stlačení hrudního koše (u dospělého člověka má být mezi 4 a 5 cm) a rovněž i objem vdechnutého vzduchu (dospělý člověk potřebuje vdechnout 1,2 – 1,6 litru vzduchu). Informace zazněly i o resuscitaci novorozence či kojence, která se od resuscitace dospělého člověka značně liší. Po přestávce následovalo vysvětlení diagnostiky a hlavně první pomoci při nejčastějších úrazech a stavech (např.: popáleniny, krvácení, hypoglykémie, epileptický záchvat, mrtvička, infarkt, cizí těleso v dýchacích cestách atd.).

Po vysvětlení všech těchto nemocí a postupů, které je třeba aplikovat, následovaly takové smutné historky o zážitcích z pražské záchranky, které vždy svým závěrem apelovaly na praktičnost lidí. Vyplývající informace patřily do velmi praktického soudku: neprovádět masáž srdce na měkké podložce (například na posteli, nevolat záchranku při ulomeném nehtu, člověk může do 2 minut vykrvácet – dávat přednost zastavení tepenného krvácení, při masáži srdce lze velice snadno zlomit pár žeber, před příjezdem záchranky otevřít dveře - v případě, že je přítomno více lidí, atd.) Došlo i k vyvrácení často velmi chybných a v široké veřejnosti silně zakořeněných omylů. Každou chvíli vyzýval vyučující k dotazům – lidé se ptali na různé věci (co dělat při autonehodě, při zaklínění člověka, jak zvládnout šok atd.). V této souvislosti si vzpomínám na informaci, že pakliže se někomu zastaví krevní oběh při dopravní nehodě, jeho šance na přežití dosahuje maximálně jedné desetiny promile (to je 0,01%) a někdy i méně.

Po této salvě praktických informací přistoupil pan Strnad k praktickému cvičení. KAŽDÝ účastník školení si vyzkoušel kompletní proces oživování dospělého člověka i novorozence. Především v tomto spočívá má dobrá (přímo neocenitelná) zkušenost. Vyzkoušel jsem si, jak správně zaklonit hlavu, jakou silou provádět masáž, kolik vzduchu vdechnout a především jak velká je to fyzická námaha někoho přivést zpět k životu.

Osobně doufám a věřím, že na tomto školení získané informace nebudu nikdy potřebovat, nicméně každý z nás se podle statistik alespoň jednou v životě s takovou situací setká. Upřímně, až taková situace přijde, nevím, jak se budu chovat, zda budu šílet či zda zachovám chladnou hlavu, ale tím, že jsem absolvoval toto školení alespoň vím, co dělat a snad jsem díky tomu poslední dobou na takovou situaci myslel natolik, že jsem nyní lépe připraven i psychicky. A pokud by to byť jen o procento zvýšilo šance především mých blízkých na život v případě jejich ohrožení, jsem za to rád.

Tímto bych rád ještě jednou poděkoval celé Zdravotnické záchranné službě hlavního města Prahy, panu Strnadovi (upřímně říkám, že jsem ještě k nikomu jinému necítil při potřesu ruky takový respekt jako právě k tomuto záchranáři) a vůbec všem záchranářům a lidem, kterým není lhostejný lidský život.

Dodám snad jen, že mi kamarád nedávno říkal, že jednou v autobuse omdlela nějaká neznámá slečna. VŠICHNI v autobuse dělali jakože nic a když ji kamarád „profackoval“ a přivedl k vědomí, dokonce musel u někoho doslova vynutit, aby jí pustil sednout. Tyhle příběhy o neochotě a lhostejnosti lidí mě skutečně mrzí. Snad naivně doufám, že se to zlepší. Pokud čtete tento článek, dovolím si odhadnout, že lhostejní nejste. Každopádně Vás ve Vašem a vlastně i v mém zájmu prosím o to, abyste se na školení přihlásili a těch pár hodin tomu věnovali. Zaručuji Vám, že sami oceníte celou věc – budete totiž vědět a UMĚT jak se dá zachránit život – co je víc? Kontakt naleznete na této adrese.